Nevím, zda existuje statistika, která by zjistila kolik procent lidí má svou práci i jako svého koníčka. Nu, nevadí, já si stejně myslím, že jich není moc. A proto se budeme věnovat těm, kteří mají práci jako obživu. Těm, kteří se těší na každou volnou chvilku.
Koníček, z anglického horse –hobby může mít jakoukoli podobu. Důležité je to, aby to dotyčného zajímalo a hlavně bavilo. Protože je to hlavně zábavná činnost, to je jasné. Tato člověka uklidní, uspokojí a dodá mu také sebevědomí. Tím pádem je tento jedinec spokojenější a má dokonce lepší pracovní výsledky.
Pokud je člověk cholerik, je to o něco složitější, zvláště když se mu nedaří. Například je to sběratel známek a zjistí, že tu nejvzácnější omylem nalepil na dopis do Horoucích Pekel a tím pádem je známka v čudu. V tomto případě se nedoporučuje lézt cholerikovi na oči, a oblouk, kterým se mu máte vyhnout se na jisté univerzitě vypočítal na skoro jeden kilometr. Bližší již může být rizikový.
Nu, ale vážně. Mezi hobbisty (to je slovo co?) patří tedy hlavně sběratelé čehokoli. Tato zájmová činnost časem vyústí až k tomu, že jedinec shání další a další věci do sbírky, čímž tato může nabýt až nevídané ceny. Tím nemusí být zrovna sbírka automobilů, ale třeba odznáčků, nebo krabiček od zápalek. Věci z podobných sbírek pro smrtelníka, kterého tyto nezajímají, většinou nemají pražádné ceny. Ale sběratel je pro ně schopen čehokoli. Tedy takový sběratel, který už je dávno za hranicí rozumu, a míní to mít za jakoukoli cenu. Před takovými pozor.
Ale jsou i jiní, kteří něčemu holdují (ne hobbují). A jsou jich tisíce, ne-li miliony, kteří třeba staví modely čehokoli, malují, fotí, sportují, nebo třeba jen čtou. Zakládají pak všelijaké spolky a kluby, kde sechlubí svými úspěchy, je-li čím, nebo se prostě jen tak scházejí. Schválně se kolem sebe rozhlédněte třeba u sebe v práci a poptejte se. Uvidíte, že hobby má každý. I když někteří mezi ně počítají třeba to, kolik piv si po směně nalili do hlavy.
